Hyjé do Pyrenejí
Ondra
- Výchozí bod: Praha
- Cíl: Sabiñánigo
- Délka: 2060 km
» Naše cesta na mapě
» Moudra a postřehy
Nejprve pro ilustraci uveďme několik citací z ICQ, z doby večerního/nočního
balení:
> 20:35:50 - Ondra: tak sem vyndal batoh se skrine
> 01:39:28 - Ondra: Oteviram batoh :)
> 02:49:22 - Ondra: Tak sem se tam prave pokusil narvat stan, a od srdce sem se
zasmal
> 03:31:14 - Ondra: Ja sem asi docela magor, uz skoro i delam jehlou dirky do
Tangu, abych z toho vyfoukl prebytecnej vzduch…
Okolo 9:15 se scházíme na Florenci. Autobus má odjíždět v 10:00, takže dostatečná rezerva pokrývá i zpoždění některých opozdilců. Hned jak vidím Honzu, předávám mu pořádně napěchovanou asi 6kg igelitku se společným jídlem, co připadlo na něj. Vypadá přešťastně. Kdo by také s vidinou, že na nějakou dobu vypadne z Česka, od televize, pohovky, domácí stravy, terminálu, kompilace a vůbec pohodlí domova, a bude se místo toho tahat do nějakejch TŘÍ a půl kilometru nad mořem s 25kg báglem nebyl šťastný.
Přes Plzeň přijíždíme na Rozvadov. Zde se objevují první abstinenční příznaky, a tak většina osazenstva využije 10 minutovou zastávku „na jedno“. Se zastávkou v německém Nürnbergu a francouzském Strasbourgu se blížíme do Španělska. Poslední zastávku před opuštěním Francie – Perpignan se Karel (který se se později ukáže jako spolehlivý generátor vtipných příhod) rozhodne využít i jinak než procházkou na čerstvém vzduchu: již cestou předtím byla Karlovi sedačka v autobuse málo, a tak si jednoduše ustlal na zemi v uličce. Podcenil však spletitost uliček středověkého Perpignanu, a ve chvíli, kdy se autobus promotal na místní autobusové nádraží, stihl tak akorát vyběhnout ven a jak se lidově říká „votočit kufr“ do nejbližšího koše… Inu Karlík, no.
Příděl Karlovo vtipných příhod prozatím skončil, a tak okolo úterní jedenácté dopolední, po více než 24 hodinách cesty, dorážíme na autobuso-vlako-metrové nádraží Sants v Barceloně. Nejprve konstatujeme, že tu mají pěkný vedro, pak chvíli pozorujeme okolo jezdící bagry a náklaďáky (nádraží Sants se momentálně přestavuje). Po chvíli ale již vyráží část osazenstva na prvotní průzkum do přiléhajícího vlakového terminálu. Tady nás lehce konsternuje opravdu velké množství stojících a zdánlivě nic nedělajících zaměstnanců místního dopravního podniku v uniformách. Prostě jen tak stojí nahodile roztroušeni v objektu nádraží. Po delším pozorování však zjišťujeme jejich sofistikovanou funkci – jakmile se zde (před mapou dopravního systému, před automatem na lístky, jen tak zírající okolo apod.) objeví osoba s výrazem „WTF?!“, tedy „Čumící jako puk“, zkrátka která očividně má nějaký problém, vždy se najde nějaký z těchto zaměstnanců, který k ní promptně přiskočí a začne podávat své erudované rady.
My však od pohledu vypadáme, že všechno víme, takže jsme se bez přičinění těchto pomocníku dostali k přepážce s informacemi o vlacích. Usměvavá paní za přepážkou automaticky přechází na angličtinu, a vypadá to, že domluva bude bez problému. Když však říkáme, že chceme do „Sabiñaniga“, nechápavě kroutí hlavou. Snažíme se jí to hláskovat, pak dochází i na psaní na kus papíru. Vše je završeno její otázkou „Is it in Spain?“. No, tedy, ehm ehm, asi odsud pojedeme na Sibiř. Paní vyndavá mapu, a my jí tam ukazujeme puntík s nápisem „Sabiñanigo“… Mno, pak nám již vyhledává vlaky, bohužel zjišťujeme, že spoj, který nestojí bambilión, dnes již nejede, takže varianta vlak nám padá.
Vracíme se zpět k autobusům, zde máme již větší štěstí, podle jízdních řádů máme perfektní spoj Barcelona -> Huesca -> Sabiñanigo -> Torla. Bohužel zde nám prodají jen lístky do Huescy, další si prý máme koupit tam. Do odjezdu autobusu ve 13.00 mámě ještě docela dost času, a tak vyrážíme uskutečnit předpokládaný plán – sehnat něco, čim vyplníme některá bílá místa na jídelníčku. Po chvilce nacházíme supermarket, těžko říct proč, ale říkají tomu „Hipermercado“, ale nijak moc hiper ani hyper to tedy nebylo. Ale dvě patra to mělo, no :-).
Nejdéle se zdržíme u regálu s alkoholem, vybrat něco co splňuje podmínky „levné a zároveň dobré“ dá docela zabrat. Gin a dostatečné množství sangrie to jistí. Pokračujeme v nákupu, a ohromeni cenami půlkilových balení čokolád kupujeme i tyto. Pak už zbývají jenom nějaké drobnosti (jako třeba základní potraviny na několik dní) a nákup máme za sebou.
Cesta do Husecy trvá zhruba 4 hodiny a 33 minut, cestou byla jedna zastávka na odpočívadle (kterých tu mají okolo dálnic z pochopitelných důvodů dost), kde se někteří (hlavně nejmenovat) dokázali vyblbnout na dětském hřišťátku. Do Huescy přijíždíme ± na čas, spoj do Sabiñaniga má jet za okamžik. Když však vystojím frontu na lístky (které se zde musí kupovat předem), pán v pokladně mě ubezpečí, že autobus je plný a nás 6 se tam opravu nevejde. Odcházím o tomto zpravit své kolegy, autobus mezitím přijíždí a lidé se do něj pomalu soukají. V mezičase jdeme s Honzou znovu do pokladny, zkusit to nějak „ukecat“. Pán nejprve vůbec není schopný pochopit, že se v autobuse dá jezdit i na stání, zjevně to zde vůbec nepraktikují. Po nějaké chvilce přemlouvání a vysvětlování naší „strašně zoufalé situace“ (v Sabiñanigu nám hned navazuje bus do Torly, kterej potřebujeme stihnout), to přeci jen nějak jde, a už už nám tiskne lístky do onoho busu (mezitím již takřka odjíždějícího) a rovnou i ty další lístky Torly. Při placení se však „takřka odjíždějící bus“ stane „úplně odjíždějícím“. Nu co, hned jak to náš prodavač zpozoruje, s rychlostí trojitě namydleného blesku vyběhne z budovy směrem za autobusem. K našemu neuvěřitelnému překvapení ho opravdu doběhne, a dokonce přinutí vrátit se zpět na stanoviště. Když se však vrátíme k pokladně, a máme konečně zaplaceno, autobus začne odjíždět napodruhé. Neohrožený pokladní se znovu vrhá za ním, a mizí za rohem budovy. Bohužel, po asi dvou minutách marného očekávání se vrátí, evidentně bez autobusu a s rozpačitým výrazem.
Omlouvá se, stornujeme lístky, a místo nich kupujeme lístky do dalšího spoje do Sabiñaniga, na který ten den bohužel již nic nenavazuje. Ale aspoň něco. Zbývající cca hodinu někteří věnujeme… No, proč to neříct – žraní. Holky si navíc koupily španělské Bravíčko a se slovníkem v ruce luští, co je teď trendy pro místní rebely a rebelky.
Když v Sabiñanigu vystupujeme, je již tma. Intuice nás však vede „přímo za nosem“, do první hospůdky. Možná to tedy bylo spíše něco jako pizzerie, nic jiného jsme ale v okolí beztak neviděli.
Se zkušenostmi z Bulharska i Ukrajiny a naším heslem „Jsme přece Češi“ si poroučíme plné „číše“ místního piva. 2,20€ jsou však docela kotel, a tak na více než dva kousky se nikdo nerozmazluje.
Po nějaké době – když už jsme na suchu – se zvedáme a odcházíme hledat naše útočiště na noc. Znovu provádíme taktiku „rovnou za nosem“, a tak na nějakém náhodném místě nacházíme konec zástavby, silnice a pouličního osvětlení, kde navíc začíná jakýsi les. Po pěšině do něj vcházíme, zde se však některým zdálo jako nejlepší řešení zapíchnout to hned 5 metrů od silnice uprostřed té pěšiny, protože to tam „bylo rovný“, zatímco mně a Adamovi se zdá výhodnější místo o celých cca 15 metrů dále, taktéž na rovině, ovšem mimo cestu a hlouběji v lese. Po chvilce diskuse se nám nakonec daří ostatní přesvědčit o výhodách tohoto řešení, a rozvíjíme zde základní tábor.
Kručení v břiše umlčujeme vesměs osobními zásobami, a vaření rýže s kuřetem odkládáme na ráno (jak se však ukáže, tak poněkud netakticky).
Moudra a postřehy
- Do Barcelony jezdí spoj Eurolines snad každý den ráno z Florence.
- Cesta trvá lehce přes 24 hodin (zpáteční asi o hodinu déle, čert ví proč - asi je to k nám hodně do kopce). I když to je hodně, dá se to relativně v pohodě vydržet :-). Když si předtím dáte (třeba jako já) jenom několik málo hodin spánku, nebudete mít s usnutím v autobuse žádný problém