Bulharsko 2005: Zpět na hřeben

Ráno v Rilském Manastiru, nákup v Rile a stoupání zpět na hřeben

Probouzíme se o něco později, než jsme chtěli, protože jsme při nastavování budíku opomněli udělat korekci pro východoevropský čas. Tomáš míří na autobus do Sofie a já s Pavlem a Honzou na bohoslužbu do Rilského Manastiru. Kostel je to nádherný, obdivujeme ikony a výzdobu a postupně přicházejí místní. Začínají zpívat chorály. Pěkné, ale asi po hodině odcházíme – musíme také zajistit stravu a nechceme nechat Karla s Ondrou moc dlouho čekat. V okolí nalézáme dva vyžrané MiniMarkety a jeden krámek s dlouhou frontou, kde prodávají chleby a místní pečivo na způsob langošů. Kupujeme jich 5 na osobu a pod vlivem hladu známé šmeliče napadá, že když každý sníme 5/3, tak to bude 4 na osobu a nic se nepozná…

Snídaně je vyřešena, ale pokud nechceme udělat z dalšího týdne pochod hladu (a to nechceme :-)), budeme muset najít nějaký lépe zásobený obchod. Domlouváme se, že já s Pavlem zamíříme do Rily (po silnici asi 10 km daleko) a zbytek na nás počká v místě, kde z údolí, ve kterém leží Manastir i Rila, odbočuje jiné údolí a spolu s ním také zelená turistická značka.

Všechny autobusy co vidíme mají napsáno cosi, co interpretujeme jako zájezd, a tak vycházíme po silnici a stopujeme. Brzo zastavuje prastarý „žigul“, kterým cestují manželé středního věku. Bavíme se česko-bulharsky a vcelku si rozumíme. Auto dojelo až do Rily (i když na to fakt nevypadalo), loučíme se a hledáme nějaký obchod. Samoobsluha má polední přestávku, ale o kousek dál nacházíme pekárnu a kupujeme šest chlebů právě vytažených z pece. Zbytek nakupujeme v místním obchůdku, kde z domluvy máme legraci nejen my, ale i paní prodavačka a ostatní nakupující. Vysvětlujeme stylem „tuňák… rybičky… rybna konzerva!“ nebo „tu i tu i tu i tu i tu“. Dokonce se nám povedlo vysvětlit i takové věci, že chceme sýr, který je místní specialitou. Jenom ale ty vločky… Asi je neměli, protože paní prodavačka i po dlouhém vysvětlování („ovesné vločky… oves… lisované obilí… pro koně… kůň – ham…“) kývala hlavou, což zde znamená ne. S plnými krosnami se přesouváme k výjezdu z městečka a stopujeme. A nic. Všichni mají plno nebo mají moc pěkné auto na to, aby brali stopaře. Až po hodině nám zastavuje luxusní Renault se dvěma od pohledu úspěšnými mladými podnikateli. Mluví dobře anglicky a tak jim bez problémů vysvětlujeme, kam potřebujeme, a vyprávíme, kde jsme byli, a jeden z nich na oplátku vypráví, jak jel před čtrnácti dny přes Rilu na kole :-).

Po setkání se zbytkem vychutnáváme čerstvý chlebík s kaškavalem. Máme dost zewlovací náladu a tak se válíme ještě pěkně dlouho. Před odchodem trháme špendlíky a pak už stoupáme po asfaltce do hor. Značka odbočuje a teď už stoupáme pěkně drsně. Vycházíme nad les a za sebou máme nádherný západ slunce. Ještě se nám daří rozdílně interpretovat značení, a tak nám pak chvilku trvá se najít.

Nakonec kempíme pod stožárem elektrického vedení a problém chybějících drátů vysvětluje až Honza: „Napětí tady přenáší indukcí a sloupy jsou tady na opravy – aby bylo co opravovat.“ K večeři děláme těstoviny s tuňákem a houbami, které jsme našli po cestě. Při přípravě jídla jsou některé myši tak drzé, že musíme otevřené konzervy umístit do přísně střeženého bezletového prostoru.

Jirka, neděle 28. srpna