Bulharsko 2005: Příští stanice Bělehrad

Člověk by řekl, že cesta domů bude absolutně nejnudnější část celé akce. A ono ne ;-)

Hurá domů, část první (pátek večer a noc)

Nastoupili jsme do vlaku, ve kterém bylo dokonce i místo pro nás pro všecky, žádné super mačkání se nekonalo. Částečně jsme spali, částečně bděli a popíjeli.

Idylka trvala až na hranice se Srbskem, kde nás začali celníci otravovat kvůli tomu, že jsme neměli registrace (takový to potvrzení od toho, u koho jsme bydleli), a naši argumentaci spočívající v tom, že jsme furt spali pod stanem, nějak nechtěli akceptovat. Nakonec se teda rozhodli, že jako má jeden z nás jít s nimi, tak jsem se zvednul, že jako půjdu s pasy ven, a celník mi dokonce doporučil, abych si vzal bundu, že je venku zima. Nu což, aspoň mi nebylo horko. Venku jsem potkal nějakého Rakušáka původem ze Srbska, který povídal, že prej má jeho přítelkyně problémy s pasem, mno aspoň jsme čekali dva. Po chvíli si nás celníci zavolali do své budky a mě dál do kanceláře, kde seděl úředník, prohlásil "come on" (jako abych přistoupil), "buch, buch" orazítkoval naše pasy, podal mi je a "bye", že jako můžu odejít. Mno tak jsem se vrátil do vlaku, který se dokonce za chvíli rozjel. Nějak jsme nepochopili, proč nás vlastně otravovali, ale ono je to asi celkem jedno.

První slova srbských celníků, ke kterým jsme záhy dojeli, byla "vy smrdíte jako jaci", což byla de facto pravda, inu snažil jsem se jim vysvětlit, že hlavním zdrojem tohoto zápachu byl pionýr, který začal zcela iracionálně tvrdit opak, i když až dodnes nedodal uspokojivé vysvětlení, jak že mi ty nohy ze sandálů smrděly… Obrátil jsem se tedy na celníky, aby posoudili, komu z nás nohy smrdí víc, jenomže oni zase až tak velký zájem nejevili. Nu což, pustili nás dál a pionýr nohy odklidil, takže se v kupé dalo i dýchat.

Hurá domů, část druhá (sobota aneb Srbsko)

Do Bělehradu jsme dorazili s celkem dvouhodinovým zpožděním, což bylo celkem v pohodě, protože na přestup měly být celé tři hodiny. Na tabuli s odjezdy sice svítil náš vlak, ale jenom jeho číslo a odjezd, ne název stanice a kolej. Mysleli jsme, že má třeba tabule poruchu, a tak jsme se nerušeně věnovali zewlingu a pokusům o prodej jízdenky. Někoho z nás nakonec napadlo, aby se šel zeptat, odkud ten vlak jede, nicméně dozvěděl se, že z Noviho Sadu, což vcelku naštve, pokud si uvědomíte, že Novi Sad je od Bělehradu vzdálen asi 80 km. Na dotaz "WTF???" reagovala slečna za přepážkou, že prostě vlak odtud do N. S. něpremává a že máme smůlu. Inu zeptali jsme se na náhradní autobusovou dopravu, reakce byla "náhradní co?", protože to asi v Srbsku neznají, a autobus že je prej za rohem. Na autobusovém nádraží jsme zjistili, že nám tam jízdenka na vlak fakt neplatí :-). Následovala fronta u přepážky, dotaz na cenu autobusu, asi 5 € na osobu. Šli jsme tedy zpátky ku vlaku, aby nám dali potvrzení, že jako trať fakt nefunguje. U přepážky jsme zatím potkali jednoho Slováka, který evidentně řešil ten samý problém. Společným úsilím se nám nakonec podařilo z paní/slečny a následně z jejího šéfíka vymámit potvrzení, abychom měli aspoň hypotetickou naději na to, že uvidíme nějaké peníze za jízdenku na autobus.

Inu hurá na autobusové nádraží. Cestou se k nám přidal nějaký taxikář, který tvrdil, že nás prý odveze autem, že jako autobusem to fakt nemáme šanci stihnout. Chtěl za to 15 € na osobu, když jsem mu řekl, že vlak je za 25 € dohromady, uznal, že chce trochu moc, a slevil na 12 € na jednoho, inu poslali jsme ho do pryč, leč on na nás vesele dlabal a otravoval dál, dokonce si u jedné pokladny schrastil lístek, že prý cesta busem trvá tři hodiny, a že nám tedy vlak asi dvakrát ujede. Nevěřili jsme mu a dobře jsme udělali. Inu zašli jsme do směnárny a chtěli rozměnit peníze: "Brý den, potřeboval bych 2050 místních šušníků, kolik € to bude stát?" (anglicky samozřejmě) – "30 €" – "hm, jako to se mi zdá nějak moc, ne?" – "no 2500 děleno aktuální_kurz je něco kolem 30 €" – "jejda ale já chci 2050 a ne 2500" – "ok, ale my vám nemůžeme dát mince a 20 € by nestačilo" – "omg, a co třeba 25 €? vono totiž existujou i pětieura, hmmm…" – "jéé, to je 2050 šušníků, vy máte ale kliku". Tak jsme tedy vyměnili peníze a zakoupili lístky na "nejbližší bus". Po vstupu na odstavnou plochu jsme ale zjistili, že nejsou na nejbližší bus, ale až na ten, co jede asi tři minuty po něm, mno nevadí, počkáme si, proč ne, a když náš autobus konečně přijel, naložili jsme batožinu (lup, další dvě € v řiti), nasedli a vyjeli. Autobus byl fakt pěknej, obzvlášť nápis "IN EMERGENCY USE HAMMER TO BREAK WINDOWS" se těšil všeobecné oblibě.

Do Noviho Sadu jsme dorazili (včetně finálního sprintu po nádraží a na nástupiště) přibližně deset minut po odjezdu vlaku. Další měl jet za nějakých třináct hodin. To zamrzí, no.

Inu vyšli jsme tedy do parku před nádraží poradit se o dalším postupu. Za necelou minutu dorazil místní příslušník a požádal nás o doklady. Na dotaz "proč?" reagoval slovy "a to se jako ptáte vy mě?", což nás (nebo aspoň teda mě) zarazilo, takže jsme v diskusi nepokračovali. Když se vyptával, co tu děláme, odpověděli jsme, že nám o deset minut ujel vlak, a tak nás politoval, no a když už měl tak hovornou náladu, zeptali jsme se ho aspoň, co že je v tom městě zajímavého k vidění, a on že prej "beer and pussies, nothing else", mňo, měl i celkem pravdu :-).

Chvíli jsme zewlovali v parku, chodili kolem dokola s kartáčkem v ústech, blbli na dětském hřišti, skákali po stromech (akorát já jsem na něj pro smích vyskočil asi až na stý třicátý sedmý pokus) a věšeli se na ně za popíjení piva, prostě chovali jsme se jako typičtí Pražáci ;-). Když nás park omrzel, vydali jsme se na obhlídku města. Nejdřív sociálně-realistické paneláky, potom dokonce i "historické centrum", resp. to, co z něj zbylo po válce, následně Jiří podnikl průzkum města, zatímco my jsme odpočívali v parku číslo dva.

Když se Jiří vrátil, oznámil nám svůj objev hezkého mostu přes Dunaj (celý byl popsaný informacemi o jakési "Maki") a dobré pevnosti, inu vydali jsme se za ním. Cestou jsme se stavili na pivko (fakt hodně mastný, ale aspoň jsem si vysomroval půllitr), zakoupili potraviny nezbytné pro další přežití a melouna a dobyli pevnost.

Ukázalo se, že tato jest jakousi obdobou místního Petřína, aspoň tedy co do koncentrace pěkných slečen (bohužel obklopených průměrnými muži). Inu pojídali jsme melouna, přítom jsme slintali a využívali dalekohled a digitál, prostě Pražáci, no :-).

Když už pro nedostatek světla nebylo nic vidět :-), vydali jsme se na cestu zpátky k nádraží. Samozřejmě, že jsme šli zkratkou, ale stejně nám zbylo pár hodin času, který jsme trávili nejdřív v parku a poté v čekárně, kam za chvíli přišly tři místní čtrnáctky velmi spoře oděné a pod vlivem čehosi. Alkohol to asi nebyl, protože za stálého řevu vyskočily na římsu u přepážky, začaly na ní "tančit" a ještě k tomu nespadly. Skončilo to tak, že si jednu z nich odvedl místní cca. pětadvacetiletý chlapík…

Když jsme se konečně rozhoupali k tomu, abychom se přesunuli ku vlaku, zjistili jsme, že to, čemu tu říkají "mezinárodní expres", má celkem tři vagóny, z toho dva lehátkové, do kterých jsme samozřejmě neměli lístky. Inu nakýblovali jsme se tedy do kupé ke dvěma Polákům, kteří nás upozornili na to, že jsme v řiti, protože vlak, kterým jsme chtěli pokračovat, jede přes hraníční přechod Štúrovo/Ostřihom, zatímco naše jízdenka platí jenom přes Rajku. Řešení odkládáme a snažíme se usnout, načež jsem se já přesunul do vedlejšího kupé k dříve zmíněnému Slovákovi, protože spát v sedmi lidech v kupé určeném pro šest sedících je trošku overkill.

Vedlejší kupé však spát moc nechtělo, a tak jsme vesele diskutovali – s Maďarem a Slovákem anglicky, se Srbkou slovansky a s Maďarkou něčím, co se podobalo němčině. Řešili jsme spoustu blbostí včetně Cimrmanovo "hůz hentešároš" a "eremü" a tak vůbec, což nám vydrželo až na hranice s EU, kde dokonce i Slovák odpadnul a šel spát (to už bylo něco kolem jedné hodiny). Jenomže to se zrovna vzbudil Pavel a řekl, kde že prej mám ty pivka, inu každý jsme dali čtyři (já velký, on malý) a pak jako že už fakt půjdeme spát. Rozešli jsme se tedy každý do svého kupé a začali usínat, když se tekutina, jež jsem vypil, přihlásila o slovo. Došel jsem na toaletu do lehátkového vozu rakouských státních drah (fakt luxusní hajzlíky, nerez ocel, jako v letadle…). Otevřel jsem dveře, usedl, opřel loket o umyvadlo, hlavu o loket a…

Hurá domů, část druhá (neděle aneb Beograd??? a tak dále)

Probudilo mě kopání do dveří, tak jsem si protřel oči, očistil vše potřebné :-) a na chodbě potkal jakéhosi železničáře. Ono taky když člověk dvě noci pořádně nespí, usne nakonec i na hajzlu. Začal jsem být nervózní. Stres dosáhl dočasného maxima, když jsem vešel do kupé, ve kterém měli být ostatní. Mňo, nebyli tam a vlak stál na jakési odstavné koleji. "Do prdele" bylo jedno z nejslušnějších slov, co mě napadla. Vyběhnul jsem ven a potkal dalšího železničáře. "Jak se to tu jmenuje?", ptám se ho anglicky. Odpovídá "blebležblebst", inu táži se znova, odpovídá "BEOGRAD", já reaguji "a ku***" (česky :-) ). Nervozita dosahuje absolutního maxima. Sám v Bělehradu, bez peněz i pasu, jenom s mobilem s napůl vybitou baterkou. Začínám uvažovat, jak jsem se mohl dostat do Bělehradu, když tam z Noviho Sadu prý nevedou funkční koleje… Naštěstí moje starosti vyvrátil další železničář a nápis "Budapest – Keleti". Hurá, tak jsem teda v Budapešti, aspoň, že tak. Málem si rozbíjím ústa o nějaký světlík, trčící zrádně z kolejiště, a vytahuju mobil – SMSka od Jirky, kde že prej jsem, za chvilku dokonce volá. Naštěstí jsou na tom samém nádraží, a tak je za chvilku doženu.

Jak to viděla druhá strana – vlak dojel do Budapešti, tak teda vystoupili i s mým baťohem a hledali mě na nástupišti. Maďaři z mého kupé jim řekli, že prý jsem vystoupil i se svým báglem, což je kravina, protože ho měli u sebe celou dobu. Naopak Slovák tvrdil, že prý už mě asi hodinu neviděl. Jo, měl pravdu, tou dobou jsem spal na WC :-). Ondra se mě tedy vydal hledat, oběhnul pár záchodů, z jednoho vyhnal opilého železničáře, ale mě nenašel (já byl totiž až na konci vagónu, protože první toaleta byla obsazena). No nic, naštěstí jsme se potkali a dokonce i celkem chytali vlak, kterým jsme chtěli jet, a který nás šťastně dovezl až do Rajky.

Pěšky jsme přešli přes hranice a stopem na dvě skupiny dojeli do Bratislavy, odkud navazoval další vlak do Břeclavi. Když jsem se občas po cestě probudil, dělali si ze mě srandu výroky typu "příští stanice Bělehrad", leč svoji dobrou náladu jsem si pokazit nenechal :-), a tak jsme si radši v Břeclavi koupili párek v rohlíku.

Z Břeclavi nás pak až do Prahy dovezlo EC, fakt hezký vlak. Na metru jsme se rozloučili s Pavlem, který směřoval do Barrandova, a s Jirkou, co čekal na jinej autobus, a Ondra, Karel a já jsme se vydali metrem do Kobylis, kde jsem já jako jediný potkal revizory. Kupón jsem samozřejmě neměl (bylo 3. září), nu nakonec to bylo za 50 Kč, protože jsem ho později sehnal.

Ale náhodou to byla fakt povedená akce ;-).

Honza K., 3. – 4. září