Bulharsko 2005: Předmluva

Co že nás to vůbec napadlo? Nejsme tak trochu magoři?

Při přípravě deníku mě napadlo, že by se sem hodilo a možná by i někoho zajímalo, jak vůbec vznikla myšlenka jet do Bulharska. Takže se pokusím něco na toto téma stvořit a tím nenapravitelně snížím literární úroveň deníku :-).

Na začátku, alespoň z mého pohledu, byla smska, která mi přišla zrovna, když jsem byl na kole někde u Vidimi. Pavel psal: „Ahoj Jirko, nechtel bys jet o prázdninach do hor do Bulharska?“ Samozřejmě jsem chtěl, ale to přece není tak jednoduché jako jet na Ralsko :-). Nicméně Pavel měl představu co a jak zařídit a tak jsem začal agitovat. Teda já jsem pouze nabízel, slovo agitovat bych použil spíše u Honzy, který se pro myšlenku velmi brzo nadchl…

Pavel přesvědčil své kamarády (vysokoškolská sekce), já také někoho (středoškolská sekce), ale to mělo za následek, že nikdo netušil, kdo vlastně jede a jak si jednotliví lidé akci představují. Proto byla uspořádána schůzka v Květinové čajovně. My středoškoláci jsme přišli vyzbrojeni znalostmi, že Bulharsko leží na Balkáně a Rila jižně od Sofie a je docela vysoká, a tudíž nás překvapilo, že Pavel a spol. vytáhli mapy a začali povídat, kde je co zajímavého a kudy šli ostatní expedice. Hlavní věcí, kterou jsme domluvili, byla přípravná akce, na které bychom se měli trochu poznat a sehrát.

Jeli jsme nakonec 13. až 15. května. Jako cílovou oblast jsme zvolili Vojenský výcvikový prostor Jince, aby to bylo dostatečně extrémní a necivilizované :-). Již při odjezdu se ukazuje poněkud rozdílný přístup různých jednotlivců. Po dohodě s Karlem jsme totiž se slovy „Bude snad pršet?“ přinesli místo dvou slíbených stanů jenom jeden a ve vlaku měníme cílovou destinaci a obkreslujeme mapu od skautů z Radosti, které náhodou potkáváme.

Po opuštění vlaku okázale ignorujeme cedule „Vojenský prostor, vstup zakázán“ a noříme se do lesů. Ale už po necelém kilometru se jako největší lamy necháváme chytit a vyhodit vojenskou policií. Po hodině opět v Jincích. Střetává se Michalův názor „jedno varování stačilo“ a můj „nejsme tak blbý, abychom se nechali chytit podruhý“. Ostatní jsou někde uprostřed a tak využívám naplno své přesvědčovací schopnosti, jak jinak než úspěšně :-).

Jdeme k jihu po silnici, pak po železniční trati a nepozorovaně vcházíme do prostoru daleko od všech cest, vojáků i obydlí. Brzo se nám stmívá a my lezeme při hvězdičkách po strmém svahu pokrytém několikametrovými šutýrky a zpestřeném skalkami a skalami. Ani jsme netušili, že toto nás v Bulharsku bude čekat velmi, velmi často. Máme víc štěstí než rozumu, protože o kousek dál nacházíme skvělý trampský camp, a ukládáme se ke spánku.

Nebudu psát reportáž o Brdech, jenom stručně jak to dopadlo. V sobotu procházíme nádhernými lesy. Cestu volíme podle buzoly a rozhodně ne po cestě; strach před vojenskou policií nás nutí každou komunikaci překřížit kolmo. Pokud slyšíme auto, okamžitě ležíme ve smrčkách. K večeru opouštíme prostor totálně nadšení, ale přece jen 40 km terénem se na některých projevuje zvýšenou hladinou únavy :-). V první vesničce Míšov míříme co nejrychleji do hospody. Ne, že bychom byli alkoholici, ale hrajeme přece v semifinále hokejového mistrovství světa se Švédskem. Relaxujeme v příjemném teplíčku, sledujeme naši reprezentaci a diskutujeme nad tématy typu světlá versus tmavá tlačenka.

Po zápase, nutno dodat vítězném 3:2 po prodloužení, vycházíme do hustého deště. Brzo vzniká opět názorová neshoda. Většina si myslí, že 11 hodin je ideální čas zalézt do našeho jediného stanu, ale já a Karel tento názor nesdílíme. Rodí se kacířská myšlenka přepadnout Radosťáky vzdálené pouhých 20 km. Opouštíme pasivní zbytek a brzy se ztrácíme v dešťové cloně a bezhvězdné noci. Poněkud bloudíme, protože jít po pěšině se dvěma čelovkami, z nichž jedna svítí málo a druhá skoro vůbec, vede nutně ke ztrátě značky, ale okolo třetí hodiny se nad námi tyčí rozhledna na Třemšíně. Teď už jen pět kilometrů a najít jejich tábořiště. To se ukázalo být problémem, protože po hodině a půl prodírání se hustníkem nejsme o nic moudřejší, alespoň co se týká vzájemné polohy nás a tábořiště. Volíme strategii hodinku si zdřímnout a najít je za svítání, ale z hodinky se staly tři a tak přicházíme až po budíčku.

Nicméně si nenecháváme zkazit náladu, přepad vyjde jindy. Zahráli jsme si se svými bratry a sestrami několik her, potom se vracíme na Třemšín, setkáváme se se zbytkem a vracíme se do Prahy.

Následně proběhlo několik schůzek a bylo napsáno mnoho e-mailů, vyřešily se technické problémy, koupily jízdenky, odjezd se stanovil na noc v neděli 21. srpna, doladilo se všechno možné a pak už se jelo :-).

Jirka, 13. – 15. května 2005