Bulharsko 2005: Podél Dupnišké Bistrice
Jirkova cesta ze Sofie, setkání na úpatí Rily a cesta vzhůru
Po příjezdu do Sofie se na nás velmi rychle sesypali různí šmeliči, kteří nám nabízeli různé „výhodné“ kurzy, ale my jsme se vydali hledat banku, kde se sice kvůli výměně peněz musí obejít tři okénka, ale zato je to bez šmely… Pak jsem se s Brňáky rozloučil, protože mě čekali kolegové u Dupnice, zatímco oni chtěli jít hřebenovku druhým směrem – z Borovce. Našel jsem autobus a po hodině vystoupil v Dupnici.
Na obzoru jsem viděl hory, ale to nebyly hory, jaké si představí obyvatel České kotliny. Z rovných pastvin se zvedaly strmé svahy, které někde hodně hodně nahoře mizely v mracích. Při tom pohledu jsem zapochyboval, jestli jsem vůbec někdy v životě byl v pořádných horách, a zároveň jsem přemýšlel, jak se asi bude lézt do dvoukilometrové výšky po svahu, který má minimálně 45°… Rychle jsem vyrazil směrem k Bystrici, kde jsem tušil své kamarády. Tam jsem chvíli konverzoval s místním přátelským strýcem, bohužel jsme si příliš nerozuměli, protože on mluvil bulharsky a rusky a já tyto jazyky příliš neovládám ;-). Od dlouhého hledání mě zachránil Karel, který nepochopil ceny roamingu a zavolal. Vylezl jsem asi dvě stě metrů po skalnatém srázu a tam jsem je našel, jak táboří na rovince, která tam z nepochopitelných důvodů vznikla.
Nakrájeli jsme si místní chléb a rozdělali hydinovou paštiku, kterou pro nezdravou barvu, nechutnou chuť a smrad ke zblití konzumoval pouze Honza K. Po této snídani, která byla pro mě spíš obědem, se od nás oddělil Filip se svým bratrem Honzou, ale o tom jste si jistě přečetli již v předchozím článku. Navštívit nás přišli místní kozy, ale bohužel se netvářily, že by se nechaly podojit.
Vyrazili jsme po cestě, která v mapě byla značená jako červená, dokonce jsme jednu značku viděli, ale pak se nám kamsi ztratila. Brzo jsme toho ale přestali litovat. Došli jsme totiž k vodopádu „Bistrišky“. Dupniška Bistrica se zde valí po skalních stupních, z nichž nejvyšší měří přes patnáct metrů. V Čechách jsme viděli dost vodopádů, ale na tenhle jsme zůstali koukat s otevřenou pusou. Karel se toho pohledu nabažil první a šel vodopád prozkoumat. Najednou stál na skále nad námi a cosi řval a když pochopil, že na hučení vodopádu jsou jeho hlasivky krátké, tak gestikuloval, že našel skvělé místo ke koupání. A opravdu to stálo za to! Koupali jste se někdy v pětistupňové vodě v jezeře se strmými skalními stěnami, kde z té nejvyšší skály padala řeka? Já ne a nemohl jsem se toho pocitu nabažit! Značně prokřehlí jsme vylezli ven, a najednou nám bylo horko.
Pokračovali jsme po cestě dál, jenže cesta najednou končila a přes řeku ležel strom. Někteří ho po kratším a jiní po delším váhání přešli a stoupali jsme pěšinou podél nádherných peřejí. Smrkový les postupně řídnul, po obou stranách se objevovaly skalní stěny a obří suťová pole a my jsme stále častěji přecházeli přes rozkvetlé paloučky. Sice jsme lezli docela dost do kopce, ale stále se objevovaly nové a hezčí výhledy, takže nám to ani tak nepřišlo. Najednou byly poslední smrky za námi a vpředu jen skály, suťová pole, louky, osamělé borovice a ostrůvky kleče a jalovců. A maliny! S Ondrou jsme se shodli, že bychom si nikdy neodpustili, kdybychom kolem takových obsypaných keřů jen tak prošli. Cpeme se malinami a nějak neřešíme, že to ostatní hrotěj. Další kus cesty lezeme střídavě po kamenných polích, kde se bojíme, že se na nás mnohatunové šutříky začnou kutálet, a prodíráme se houštím horských křovin. Po setkání se zbytkem zjišťujeme, že tma tu už bude co nevidět. Uvědomujeme si, že jsme v řiti – dvě stě metrů pod námi řeka, sto metrů nad námi skalní stěna a mezi tím svah, který má něco okolo 45°. Rozhodujeme se hledat záchranu směrem vzhůru a máme víc štěstí než rozumu – za posledního zbytku světa nacházíme rovinku za velkým kamenem asi dva metry širokou a tři dlouhou, kam se nám podaří stěsnat dva stany. Deset metrů od nás stéká ze skály potůček, takže dehydratace nám taky nehrozí. Vaříme vřetena s tuňákem a jdeme spát. Mě s Pavlem, Tomášem a Ondrou šumění vodopádu uspalo rychle, ale v druhém stanu se prý každou hodinu stěhovali vzhůru, protože byli na kraji svahu a sunuli se ze skály dolů…
Jirka, středa 24. srpna