Bulharsko 2005: Na Musalu!

Osmý den našeho pobytu v horách konečně stoupáme na nejvyšší horu Bulharska

Ráno jsme za vskutku nízké teploty (kdo by to byl čekal ve 2600 metrech nad mořem) posnídali (dnes pro změnu porridge), sbalili stany a zvesela vyrazili na náš dnešní cíl – horu, kde při samotném vyslovení jejího názvu ani nedýcháte, natož abyste dutali, naskakuje vám husí kůže, polije vás studený pot a nikdo by se ve vás krve nedořezal. Obávaný vrch MUSALA, 2925 m n. m.

Cesta nám prvních pár kilometrů plyne poměrně hezky, přecházíme dva 2500m vrchy, následně opět klesáme a dáváme si asi 250m stoupání na další, tentokrát 2634 metrů nad mořem vysoký, kopeček.

Oběd máme asi kilometr před sedlem Džanka. Děláme čínskou instantní polévku s příchutí vyhořelého jaderného odpadu… ehm, tedy samozřejmě jsem myslel kuřecí. Na závěr se doplňujeme chlebem s nutelou, kterou tímto definitivně dojídáme.

V průběhu přípravy oběda však napadlo nějaké vtipálky (jmenovali se Karel a Honza) házet do malé, takřka jediné hlubší a pro nabírání vody tak vhodné tůňky šutříky, a to tím způsobem, že voda občas málem dostřikovala na naše batohy, odložené nedaleko. Honza s Karlem pak sami sedíce každý na opačné straně tůňky začali do této házet stále větší a větší šutry. Situace se dále vyostřovala, až Karel zvedl šutr s asi půlmetrovým průměrem a hodil ho do tůně, čímž nejen že voda vystříkla všude okolo, ale také vodě odebral téměř všechen prostor v tůňce. Po tomto excesu jsme ještě chvíli zewlili, ve zbylé části tůňky jsme potom nabrali vodu, pak jsme zase zewlili, načež se Jirka s Pavlem rozhodli, že půjdou napřed – patrně proto, že jsou to loseři a báli se, aby s námi pak udrželi tempo. Po nějakých deseti minutách se i my, profíci, zvedáme a vyrážíme taktéž dál. Setkáváme se až ve 2768 m n. m. na Ovčarci.

Dále pak jdeme po hřebeni, který má ke hřebenu v pravém slova smyslu až moc blízko – z vrchu scházíme pár set výškových metrů do sedla, pak zase jenom pár set výškových metrů na jiný vrch a tak dále.

Karel s Pavlem získávají postupně náskok, Jirka, protože stále fotí, naopak nabírá zpoždění, a já s Honzou na Jirku čas od času čekáme. Nakonec se já od Jirky a Honzy odděluji a pokračuji plynule dál. Poslední stoupání na onu pověstnou MUSALU má vertikálně 300 metrů a v různě dlouhých intervalech jej nejprve zdolává tedy Karel s Pavlem, po nich já a nakonec Honza s Jirkou; každý z nás toto stoupání zvládl za asi půl hodiny.

Na vrcholu se všeci setkáváme, říkáme si, jak jsme dobrý, skvělý, že jsme Češi a tak podobně. Pak stále ještě v euforii z dobytí nejvyšší hory Bulharska smskami hlásíme do světa „Musala dobyta!“. Dále si říkáme „ANTSNP!“ – a taky že jo, v chatě na vrcholu kupujeme několik plechovek piva za cenu na místní poměry vyšší, přesto ale přijatelnou – 1 leva za půl litrové a 1,20 leva za trošku větší. Kromě konzumace piva dojídáme i poslední zbylé osobní zásoby a odpočíváme.

Už je docela pozdě, když nás napadá, že bychom taky mohli někde přespat… V nejbližším okolí Musaly zdá se býti všude sráz, a nebo aspoň kamenná pole – místo na stanování žádné. Naše naděje se tak upíná na betonový plácek, patrně po dřívější meteorologické stanici, asi 50 metrů od chaty na vrcholu. Se svolením pracovníka z chaty začínáme na plácku stavět oba naše stany. Během stavby zjišťujeme, že ve 2920 metrech nad mořem vskutku fouká vítr, a to vskutku hodně. To nám připomíná menší nevýhodu stavění stanů na betonu – blbě se zapíchávají kolíky. Jakožto náhradní řešení využíváme zbytky té meteorologické budovy, co tu dříve stála. Gemma stačí zatížit v každém vrcholu podstavy zhruba jednou cihlou a stojí v pohodě. Avšak Coleman zdá se nebýti do takovýchto extrémních podmínek a stát rovně se mu ve větru moc nechce. Nakonec to vyřeší zatížení rohů i napínacích šňůr; dohromady mohla mít všechna použitá zátěž na Coleman tak 100 kg.

Venku je vysloveně kosa, pravděpodobně i pod nulou, a tak vaření večeře – poučeni ze včerejška – rovnou začínáme vevnitř, konkrétně ve stanu 1 (Jirka, Pavel a Ondra). Zatímco vaříme rýži, venku v tom mrazu pobíhá Honza a fotí fotky s dlouhou uzávěrkou… prostě blázen ;-). Po docela dlouhé době je rýže dovařena, takže přidáváme tu(č)ňáka a nadržený jako včely na med se všichni vrháme ke kotlíku.

Ondra, úterý 30. srpna