Bulharsko 2005: Rilski Manastir

Jeden hřeben je nám málo, a tak slezeme do údolí, abychom mohli pokračovat po druhém :-)

Ráno po snídani (pro změnu porridge) se vydáváme na další úsek naší cesty. Cestou ke Strašnoto Ezeru potkáváme jakéhosi Bulhara s Bulharkou, kteří se k nám připojují, a rázem je nás z šesti osm. Jsou to vcelku tiší společníci, takže až na pár informací se toho moc nedovídáme. Po chvíli stoupání dorážíme ke Strašnoto Ezeru, kde se před námi na tyčících se kamenitých svazích převaluje hustá mlha. Náš směr je však jasný. Stále výš a přímo do mlhy. Mizí půda a za chvíli již jdeme po skále a kamení. Chytří Bulhaři sem do skály přidělali řetěz, jenže ten je spíš za trest, než aby někomu pomohl. Stoupáme stále výš a mlha houstne tak, že není vidět na deset metrů. Po přechodu mezi hřebeny se mlha trochu rozptyluje a nám se naskýtá pohled na další úsek naší cesty – sestup ke Kobilinu Braništi.

Zde se nachází jedna bouda, kde se dá nocovat, a my zde stavíme na oběd, ke kterému máme chleba s nutelou. V průběhu našeho oběda kolem nás prochází pár lidí. Jedním z nich je nějaký chlap s velmi pěknou slečnou (což nám samozřejmě nemohlo utéct), a rozhořívá se diskuse o tom, jak se milého chlapa co nejdříve zbavit. Naše vcelku plodná diskuse (člověk by nevěřil, kolik způsobů se dá vymyslet :-)) je přerušena příchozími Brňáky, se kterými si vyměňujeme pár slov (hodnotíme jejich slečny) a následně vyrážíme dál. Naše cesta stále klesá a velkou část z ní se nic zajímavého neděje – až do chvíle, kde se naše předsunutá hlídka (Tomáš, Pavel a Ondra) zastavuje u Suchoto Ezera, kde se proti nám blíží skupina Bulharů. Muži vepředu nesou sekery a ženy za nimi táhnou roští a klacky. Jinak až na pár malých batůžků nemají vůbec nic. Doráží zbytek naší skupiny a po krátké debatě, proč si může skupina lidí vyrazit pro dřevo do asi 1800 metrů nadmořské výšky, se vydáváme dál.

Po dlouhém sestupu lesem na 1300 metrů nad mořem se nám místy naskýtá pohled na náš dnešní cíl – Rilský Manastir. Zhruba v této nadmořské výšce též stavíme na zakousnutí dalších čokolád a nedlouho poté se napojujeme na silnici, vedoucí k onomu cíli naší dnešní cesty. Avšak než se po této cestě vydáme, zastavujeme se na jedno pivo v malé hospůdce u cesty. Po krátkém osvěžení a diskuzi, kam pojedeme do hor příští rok (já byl pro Holandsko, ale tento návrh se bohužel nesetkal s takovým nadšením, jaké jsem očekával :-)) se sbíráme a po dalších 30 minutách chůze skutečně stojíme před Rilským Manastirem. Je to opravdu úchvatná stavba. Klášterní komplex čtvercového půdorysu s jednou ochrannou věží a nádherným kostelem uprostřed. Zběžně si ho prohlížíme a vyrážíme hledat nejbližší restauraci. Sedáme si k venkovnímu stolku námi vybrané restaurace a k našemu úžasu nás přijde obsloužit číšnice ovládající češtinu. Každý z nás si objednává kolem 5 kebabče a bramboro-hranolky se sýrem sirene. K tomu samozřejmě pivo. Napřed začínáme Kamenitzou, pokračujeme Beksem a dále již Stella Artois či v Bulharsku licenčně vyráběný Staropramen.

V průběhu večera, který příjemně utíkal, se od vedlejšího stolu zvedla skupinka turistů a odešla. Na stole však zanechali nedojedené jídlo, a jakmile nikdo nebyl na dohled, zvedl se Karel s Honzou a zbytky během pár vteřin zmizely (nu, Češi se holt nezapřou :-)). Asi v 10 hodin se zvedáme a hledáme místo, kde se utáboříme. Do kempu se nám nechce a tak po chvilce hledání stavíme stany na malém plácku, který je od silnice oddělen pár stromy, a já jen potichu doufám, že nás v noci neprobudí policajti pendrekama :-).

Tomáš, sobota 27. srpna