Bulharsko 2005: Maljovica

A už je to tady, budíček, na kolik že jsme ho dali?? 1.00 GMT?? Vy opravdu chcete jít na ten východ slunka?? Blázni! No co se dá dělat! Tak vstáváme, no!

Vstát v tak nekřesťanskej čas nebylo lehké, ale nakonec se nám to povedlo… Vyhrabali jsme se ze spacáků, zabalili si věci a připravili se k odchodu, což nám trvalo asi hodinu, odchod tedy ve 2.55 SEČ. Další hodinu jsme pochodovali do kopce na Vazov Vrăh (2669 m n. m.), doufajíce, že konečně vyjde slunko a nebude taková kosa. Dorazili jsme tedy přibližně v 5:00 SELČ, ale slunce nikde. Čekáme, čekáme, ale slunce stále nikde, tak stavíme stan a vaříme porridge a čaj. Mezitím se dohadujeme o tom, zda větší zima je „morna“, „kosa“ či „Sibiř“ a Ondra zalézá do spacáku a uléhá vedle stanu. Po nekonečném čekání a mrznutí konečně v 6.39 VELČ vychází kýžené sluníčko. Pár fotek, chvilka času na rozmrznutí a sbalení stanu a odcházíme dále po hřebeni.

Postupem času shazujeme skoro všechny vrstvy oblečení a putujeme dál na dočasně nejvyšší horu našeho putování, Maljovicu, 2729 m n. m., kde potkáváme dva Čechy a skupinku asi dvaceti „pseudohorolezců“. Definitivně se rozhodujeme, kudy povede naše další cesta, a s přestávkou u Elenskiho Ezera na oběd (sqělé fazole s párkem a nutela s chlebem) putujeme na chatu Maljovica, kde ochutnáváme místní pivo Kamenitza (někteří jen čaj či pepsi) a vaříme čínskou polévku.

Tomáš má už několik dní nějaké problémy s dýcháním, a tak navazuje kontakty s jedním mladým Bulharem, od kterého získává informace, jak se dostat zpět do Prahy. Od chaty Maljovica vyrážíme okolo 17.00… A zase do kopce – „jo, holt těch asi 300 m, co jsme z Maljovice sklesali, musíme zase vystoupat“ :-) – nicméně už nejdeme daleko a táboříme u nádherného schovaného jezírka, kde vaříme rýži s tučňákem a po náročném (a dlouhém) dni jdeme spát.

Karel, pátek 26. srpna