Bulharsko 2005: Bílé mlíčko na obloze

Čelem vzad aneb co dělat s mlhou, když byla Musala dobyta

Budíček byl domluven na nějakou někřesťanskou hodinu ráno, ale dokonce se nám i povedlo vstát poměrně brzo :-). Navlékli jsme tedy na sebe všechny teplé vrstvy, co jsme našli, a vylezli ze stanů. Všude kolem nás byla absolutní mlha nebo mraky nebo co to bylo, ono je to nakonec jedno, stejně je jediný efekt to, že není vidět ale vůbec nic. Když konečně nastal čas, kdy sluníčko už prostě muselo být někde na obloze, zalezli jsme zase do stanu, protože pozorování plynulého přechodu od tmavé mlhy ke světlé mlze nás zase až tak nebavilo. Po nějakém blíže nespecifikovaném čase jsme posnídali rýžovku (byla dobrá, jak jinak), vyčistili zuby, vyřídili toaletu a tak, pokochali se nákladní lanovkou, vychutnali obdiv od turistů, co že za voly to stanuje na betonové placce asi deset metrů pod nejvyšším vrcholem Bulharska, vyhodili odpad a kolem poledne se dokonce i vydali na cestu :-).

Protože Musala leží zcela netakticky mimo trasu, kudy jsme chtěli pokračovat, museli jsme se vrátit až k rozcestí, kterým jsme procházeli předešlý den, a odtud teprve směřovat dál na východ. Ono totiž z Musaly tam nějak vedou jenom suťová pole a jinak nic.

Poobědvali jsme u jedné pěkné studánky (měli jsme výborné polívky z pytlíku, česnek a k tomu chlebíček s nutelou, prostě ňamka jako vždycky). Po nasycení žaludků jsme pokračovali dále, cestu přerušovalo pouze hledání kráterů od přistání bé padesát dvojek a zastávky na výměnu ponožek. Při jedné takové jsme to zapíchli poblíž stáda koní, jenomže to nějak znervóznělo při pohledu na mlhový oblak, který se k nim blížil, a vydalo se v klus směrem k našemu dočasnému stanovišti, což upřímně řečeno znervóznilo zase nás, a tak jsme jim radši vyklidili pole a pokračovali dále. Už bylo poznat, že opouštíme "pořádné hory", prostě jsme skoro pořád klesali. Nejmenovaný pionýr začal demolovat tyčové značení, nejmenovaný skaut nám předváděl horolezení, prostě celkem běžná cesta.

Protože jsme vytušili, že pořádné kopce jsou už (skoro) za námi, rozhodli jsme se, že dorazíme železné zásoby Glukopuru a Jirkova müsli. I když byl nejmenovaný jedinec zpočátku odstrkován (ty sfině mi nechtěli dát ani oblíznout lžíci, parchanti), nakonec se mi podařilo urvat podstatný kus glukózy i pro sebe (dostal jsem se k nim předstíráním, že mi stačí mé půlkilo krystalu, naletěli, lůzři :-)).

Když jsme po chvíli sešli do dlouhého táhlého údolí s krásným potůčkem a vyhodnotili, že by se tam fakt krásně tábořilo, udělali jsme stany, skákali přes potok, někteří se vydali lovit signál a jiní vařili fazole (asi dvě hodiny, chudák plyn) s hovězím na cibulce, bylo to fakt dobrý (abych to taky nepochválil, když už jsme na to s Karlem odborně dozírali, že jo).

Večer k nám dorazilo cosi jako bouřka, a tak jsme rozvíjeli teorie, jestli by vadilo, když by do těch bomb s plynem bouchnul blesk, a nebo jestli by to bylo jedno, když by stejně prásknul asi dva metry od nás. Společný konsensus byl, že bychom stejně umřeli, a že teda můžeme klidně spát. Jak uvidíte v další kapitole, všichni jsme nakonec přežili, a snad i zdraví.

Honza K., středa 31. srpna