
Z Dupnice nad Bistricu
A konečně dorážíme do Dupnice. Vystupujeme z autobusu a vyndaváme krosny. Nebe se pozvolna zatahuje a my míříme do centra doplnit naše zásoby. Ušli jsme sotva pár metrů a začíná poprchávat. Takový klidný, příjemný deštík. Čím víc se však blížíme k centru, tím víc se z příjemného deštíku stává neskutečný liják. Po silnicích se už valí proudy vody a my zastavujeme na částečně krytém náměstíčku s malými obchůdky a doufáme, že déšť brzy pomine. Honza K. se vydává hledat supermarket, kde bychom mohli dokoupit dříve již zmiňované zásoby. Karel vyndavá z krosny poslední železnou zásobu piva a se slovy „du je vychladit“ staví tři láhve doprostřed náměstí na déšť. Honza se vrací a odvádí si s sebou na pomoc s nákupem všechny kromě mě, Honzy (J) a Filipa. Po jejich návratu bouřka přeci jen trochu utichá a my se, teď již kompletně vybavení, vydáváme na cestu do Bystrice. Během pár minut bouřka utichá nadobro a vysvítá sluníčko, což všichni kvitují s nadšením. Cestou se Honzův (J) zdravotní stav zhoršuje a začíná se spekulovat, zda-li by se neměl vrátit do Prahy. Nakonec se rozhodlo počkat do rána a pak se uvidí.
Konečně dorážíme do Bystrice, která již leží na úpatí Rilského pohoří. Po chvilce váhání se vydáváme do nejstrmějšího kopce, který je v dohledu. Cestou však narážíme na nečekanou překážku. Potok, přes nějž vede jediná cesta – 20 cm široká zrezavělá kovová trubka. Po jednom se přesouváme po tomto mostku s pomocí Pavla a Ondry, kteří vlezli do vody, přenesli krosny a přidržovali ty méně obratné (hlavně tedy mě :-)). Po překonání této překážky stoupáme do kopců, kde se najednou ze zahrádky u cesty vynořuje Bulharka, v ruce hromadu jablek, a cpe nám je a něco nesrozumitelného brebentí, z čehož jsme vyrozuměli jedině to, že máme pokračovat stále nahoru do strmého kopce. Lezeme a lezeme stále výš a narážíme na pasoucí se kozy. Na tom by nebylo nic neobyčejného, kdyby poblíž nich neseděla tak osmdesátiletá stařenka o holi. Jak se sem dostala je mi dodnes záhadou. To, co jsme totiž zdolali, byl docela slušný krpál, a dalo nám to zabrat. Po chvíli diskuse s babkou o tom, zda budeme kývat po evropském způsobu či bulharském (abychom si alespoň trochu rozuměli :-)), se domlouváme na bulharském a s novými informacemi začínáme hledat místo na stanování. Opomněl jsem dodat, že Karel již od trubky nese Honzův (J) batoh, takže si jistě každý představí, jaké to je, šplhat s cca 40 kilama na zádech do místy i třicetistupňového svahu a zdolávat převýšení asi 300 m (kdo si to představit nedovede, ať se zeptá Karla, jistě rád poreferuje :-)). To už se snáší tma, ale naštěstí narážíme na pěkný rovný plácek, kde okamžitě stavíme stany a samozřejmě chystáme jídlo. Po detailech, kterými vás nebudu zatěžovat, jsme si šli lehnout.
Příští den jsme se probudili do krásného, jasného rána a hned po snídani jsme začali scanovat okolí dalekohledem a hledat Jirku, který se k nám měl ten den připojit. Mezitím se Filip s Honzou (J) rozhodli, že se nakonec vrátí zpět do Prahy. Následné čekání na Jirku jsme si krátili chlazením vína v kaluži při cestě a rozdělováním jídla do krosen. Krátce po poledni (po krátké a úspěšné navigaci Jirky pomocí dalekohledu, mobilu a alumatky, kterou jsme se snažili vrhat na vzdálenost pár kilometrů po Jirkovi prasátka) se k nám Jirka připojil, rozloučili jsme se s Filipem a Honzou (J) a mohli se vydat na další strastiplnou pouť :-).
Tomáš, 24. – 25. srpna