Bulharsko 2005: Z vrcholků do nížin

Okolo Belmekenu, na Sněžku, do tunelu a do Kostence I

Probouzíme se na rozlehlé planině (nemyšleno tím jen Rilu :-)), kde jsme ve středu večer ulehli, po ránu si dáváme koupel v ledovém potoce a ohříváme porridge, který už Honza namíchal a připravil předešlý večer. Poté vyrážíme na opravdu poslední pochod v horách a dobýváme poslední „dva šestku“ Ravni Vrăh (2637 m. n. m.), ze které scházíme cestou s výhledem na Bajkonur (již jsme věděli, že jsme si to celé dva týdny pletli, a že Bajkonur je vlastně Belmeken). V sedle nad chatou Belmeken poobědváváme chléb se salámem a čínské polévky a pokračujeme dál do nižších poloh kleče a později i lesů. Po cestě si děláme srandu z „těch malejch českejch kopečků“ a fotíme se skoro v údolí v přibližné nadmořské výšce 1602 m s nápisem „Sněžka“ v cyrilici. Po fotografování sejdeme ještě kousek do údolí, kde je od povodní naprosto rozbitá silnice, a nalézáme zde vchod do nějakého tunelu.

Jelikož jsme hoši zvídaví, samozřejmě vlezeme dovnitř a pouštíme se do prozkoumávání… Nejdřív jsme se vydali jedním směrem a dorazili jsme asi po 0,5 km k železným vratům, kudy za používání vtéká voda z potoka do tunelu, jehož účel se nám nepodařilo vyzjistit; zcela určitě v něm ale voda tekla samospádem. Takže nám bylo jasné, že jinam než z kopce to nepůjde, a tak jsme se rozhodli, že budeme pokračovat i na druhou stranu. Ondra šel radši po povrchu, protože v tunelu přeci jen bylo občas tak 5 cm vody, a Ondra neměl stoprocentně nepromokavé boty… My ostatní jsme došli asi kilometr do vedlejšího údolí, kde jsme prošli pod jezem a vylezli na světlo světa. Já s Jirkou jsme chtěli pokračovat dál, ale ostatním se už nechtělo, tak jsme se rozdělili a Honza s Pavlem následovali Ondru do Kostence I, kde jsme si dali sraz, zatímco my jsme pokračovali další asi 2 km v průzkumu.

Místy už bylo docela dost vody, ale na naše goráče to přeci jen nestačilo. V tunelu byly zapsány na stěně vzdálenosti vždy ke konci jedné části, kde je východ, takže jsme věděli, jak daleko ještě můžeme jít. Asi sto metrů před koncem té části to začalo být hodně zajímavé, začal se ozývat hukot, který přešel v hukot asi deseti sbíječek tlukoucích do betonu deset metrů od nás… Bylo nám jasné, že tam vtéká do tunelu voda, ale kde je onen východ?? Po pár metrech jsme došli ke konci té jedné části a ke zdroji toho bouřlivého rámusu… Asi v úrovní kolen přitékal ani ne moc velký proud vody, ale východ pořád nikde… To už byl trochu depresivní pocit, ale rozhlédli jsme se, a přímo nad námi jsme zahlédli východ. Holt už venku byla tma a východ byl přikryt betonovými deskami, takže úzká tmavá škvíra nebyla vidět. Desky jsem s námahou odsunul a vylezli jsme na jezu o dvě údolí vedle onoho začátku tunelu… Už bylo vcelku pozdě, tak jsme se s Jirkou sebrali a šli jsme po cestě do údolí. Cesta naštěstí přešla na asfaltku, která vedla přímo k místu, kde jsme měli sraz, takže jsme po asi 5 km chůze došli do Kostence I., kde jsme se sešli se zbytkem expedice, právě slévajícím uvařené těstoviny.

Povečeřeli jsme, dali jsme si v hospůdce pivečko a šli jsme spát kousek od vesnice.

Karel, čtvrtek 1. září