Bulharsko 2005: Zpět do civilizace

Kostenec a Sofie

Ráno se probouzíme a koukáme, kde jsme se to zase utábořili… Osádka stanu číslo 1 (Pavel, Jirka, Ondra), zatímco stan č. 2 má ještě noc, pak začíná připravovat dnešní snídani, kteroužto je rýžová kaše (nebo jak jinak nazvat ten hegeš z rejže). Když je hotovo, vyleze i stan 2 a už dohromady onu snídani zkonzumujeme.

Někdy okolo půl desáté pak vyrážíme do Kostence I. – tam, kde jsme strávili včerejší večer. Tady u místního minerálního pramene, který tu má, v rámci luxusu, kohoutky s teplou i studenou vodou, myjeme kotlíky a napouštíme do láhví vodu na pití.

Potom pokračujeme několik kilometrů do Kostence II., kam před dvanáctou dorážíme. Nejprve jdeme na nádraží, abychom se ujistili, že jezdí vlaky. Když ale už zdáli vidíme, že mají uzemněné troleje, připravujeme se na špatnou zprávu. A skutečně :-), vlaky díky povodním ze začátku srpna nejezdí… Naštěstí ale BŽD zajišťují náhradní autobusovou dopravu, která vede až do nějakého městečka na půli cesty odtud do Sofie, kde již normálně pokračují železnice. Jako vhodný určujeme spoj ve 14:35 a kupujeme za 3 leva na osobu lístky.

Potom opouštíme nádraží a začínáme v Kostenci hledat restauraci, kde bychom se konečně pořádně najedli. Bulhaři jsou ale asi nějaký divný a přes den asi nejedí, protože jsme „zaboha“ (myšleno obrazně, žádný bůh tam ve skutečnosti nikde nebyl a ani nám s hledáním nepomáhal) nemohli najít žádnou restauraci, kde by vařili a měli otevřeno. Mňo, po asi půlhodince hledání jsme oslovili maminku s kočárkem, která nás poslala někam kamsi, kde měla být restaurace „Diana“. A skutečně, restaurace tam byla, měla otevřeno a dokonce tam i vařili (wow!). Usedáme tedy a následně dostáváme jídelní lístky, které jsou kompletně v cyrilici :-). Chvíli luštíme, objednáváme si pivo (Zagorku) a potom i jídlo – nejdřív polévku (jmenovala se tarator a bylo to cosi jako kysané mléko se zelím…) a pak i hlavní chod. Objednáváme si různé mixy – v různém poměru a docela vysokém počtu již známé kebabče, dále kjufte (které jsou více se zeleninou), nějaký jiný kořeněný kjufte, no a k tomu hranolky. Karel si objednává něco úplně jiného, nějakej velkej kus masa s hranolkama (jmenovalo se to Gorden Bleu). Při objednávání na nás servírka „čumí jak puk“, ale ubezpečujme jí, že jsme Češi, že jsme silný a hodně sníme. Moc jí to sice neuklidnilo, ale my jsme si stejně objednali ty naše velké porce. Na jídlo docela dlouho čekáme, ale vzhledem k počtu se není čemu divit. Když to dojíme, zjišťujeme, že máme ještě hlad, a tak objednáváme další – palačinky, omelety a já s Honzou i dvě kebabče s hranolkama. Zatímco čekáme na jídlo, odcházím do zdejší banky vyměnit další peníze (30 €), abychom měli na zaplacení :-). V bance chtějí občanku, ze které si mj. opisují moje jméno v cyrilici :-).

Po obědě jsme odešli na zastávku autobusu, kde jsme se s asi desetiminutovým zpožděním dočkali klimatizovaného autobusu Volvo. Přestup na vlak byl trošku horší, protože přistavena byla takřka již muzejní elektrická jednotka. No, ale jelo to, i když to celou cestu vydávalo hrozné rány a jiné podivné zvuky.

Po příjezdu do Sofie máme asi 4 hodiny, a tak si procházíme město a současně hledáme Baničku a Baklavu, vyhlášené bulharské pochutiny. Nikde ale nejsme úspěšní a horko těžko nalézáme i obchod s potravinami, kde nakupujeme zásoby jídla na cestu. Pak se obracíme zpět – směrem k nádraží, a cestou zalézáme do hospůdky, kde dáváme opět Zagorku a někdo také omeletu. Pokračujeme směrem k nádraží a stále také hledáme ony místní speciality. Nakonec se nám podařilo zakoupit Baničku a dokonce jsme našli i obchod s Baklavou. Nečekaně měl ale 7 minut po zavíračce. IMHO LOL.

Následně přicházíme k nádraží a směřujeme do parku, kde jsme při příjezdu před dvěma týdny nechali schované prázdné a i nějaké plné lahváče a omylem i rum. Bohužel zjišťujeme, že tu z toho zůstalo jenom deset prázdných lahví. Ostatní zmizelo :-(.

Jirka, Pavel a Karel se pak neúspěšně pokouší prodat nějaké ze tří volných míst na naší jízdence; já s Honzou mezitím lítáme před nádražím mezi stánky, kde se snažíme najít obchod se Staropramenem (tedy po pravdě, lítal jsem hlavně já). Nakonec se i já smiřuji s tím, že Staropramen neseženeme, a tak nakonec kupujeme čtyři 2 l QPacky Kamenitze a ještě jeden stejně velký jiného místního piva. Do vlaku nastupujeme pět minut před odjezdem, přesto nacházíme prázdné kupé. Večer ještě ve vlaku hodujeme a těšíme se na brzký návrat do Prahy. Zpětně vzato, byla tato myšlenka dobrý ROFL :-D.

Ondra, pátek 2. září