Bulharsko 2005: Hurá na Balkán

Praha – Budapešť – Beograd – Sofia aneb kterak jsme se tam dostali

Cesta tam aneb nedělní noc – 21. srpna

Čas odjezdu vlaku se blížil, a tak i ti nejotrlejší z nás pomalu začali balit, nakoupili dostatečné zásoby alkoholu i poživatin a nakonec se všichni sešli na Hlavním nádraží. Odjezd byl naplánován na 23:23:00 SELČ, což jsme stihli s impozantní rezervou; jako poslední dorazil Karel a Honza (já), každý třímav po jednom kartonu pivek v obou rukách. Ty sodovky nás sice nepochopili, ale nám to bylo jedno :-) a na nádraží jsme si cvičně koupili ještě jedno navíc (Ondra koupil, aby mu nebylo líto, že žádný nepřines). Jiří nám smutně zamával z nástupiště, slíbil, že někdy dojede, vyčkal do odjezdu vlaku a pak se šel domů psychicky připravovat na žádost o vydání duplikátu cestovního dokladu.

Nám, co jsme si pas do splachovací nádržky na záchodě neuschovali, pak začla ta pravá cesta. Měli jsme jízdenky do lehátkových vozů, a tak jsme je chtěli využít, ale když už jsme kupovali ty pivka a hamání, dostaly tyto větší prioritu. Poté, co jsme zlikvidovali necelých 30% zásob lihu a většinu jídla určeného pro tuto část cesty, jsme nakonec upadli do slastného spánku ve dvou oddělených kupé.

Cesta tam podruhé aneb pondělí 22. srpna

Lehátka byla zaplacena jenom do Budapešti, kde jsme měli asi 5 hodin čekat na přípoj do Bělehradu. Váhali jsme, jestli má cenu se vydat na pochod do budapešťského parku, a nebo jestli je lepší čas prozevlovat někde na nádraží. Naší filozofickou debatu přerušil (mno, nepřerušil, výstižnější slovo je "rozhodnul") déšť, protože i když samozřejmě jsme extrémisti, lítat po Budapešti za deště nás teda fakt nelákalo.

Inu, vyrazili jsme tedy do čekárny, že se v ní uvelebíme, vyspíme a tak vůbec. Hned po příchodu nás upoutal její strop, který de facto vůbec neexistoval, protože místo něj byla ze střechy zavěšena jakási síť, která tvořila jediné oddělení lidí od krovu, lamp a holubů. Takovej holub sedící ve světle je fakt zajímavej. No nic, složili jsme batožinu, usedli na lavičky a začali předstírat spánek, nicméně dlouho nám nevydržel, neboť se dostavil zaměstnanec nádraží a informoval nás, že prý musíme místnost vyklidit, neboť se chystá očistná akce. Inu přesunuli jsme se tedy do prostoru chodby před čekárnou, odkud jsme byli vyhozeni po celých dvou minutách (ještě navíc budou mýt skla), a tak jsme raději prostor nádraží opustili definitivně a nalezli útočiště v autobusové zastávce. Autobusy přijížděly, lidem mohlo být divné, že jsme nenastupovali do té jediné linky, která tudy jezdila, ale nám to bylo jedno. Postupem času na nás však začaly doléhat trávicí pochody, naštěstí jsme záhy objevili blízký KFC, a protože jsme tušili, že ukrývá ohromný prostorný záchod, přesunuli jsme se do něj (toto vše bez vlastnictví jakéhokoli – byť zanedbatelného – množství místní měny) a šťastně vykonali potřebu.

Postupem času jsme se přesunuli zpět do nádražní čekárny, kde jsme zamýšleli pokračovat ve spánku, nicméně agilní nádražák nás upozornil, že prý "nicht schlafen", na naše "warum" se mu ale moc odpovídat nechtělo. Někteří z nás měli výhrady, že probudil jenom je a že zbytek nechal spát, ale po pár kolech nás nakonec vzbudil všechny, a tak mohli být spokojení. Samozřejmě jsme na něj dlabali a spali dál, jemu to ale moc nevadilo, jenom každých dvacet minut obcházel a nakonec (zřejmě se v něm hnulo svědomí) nám řekl, že za rohem se spát dá a že tam jeho šéf nevidí, takže to fakt nikomu vadit nebude, čehož jsme samozřejmě využili :-).

Aby ale všechno nebylo úplně snadné, náš vlak měl nějakou tu hodinku zpoždění. Nu což, v čekárně byla sice celkem nuda (ještě větší, než asi zažívá laskavý čtenář právě teď); přežít se to sice dalo, nicméně když jsme konečně nasedli do IC (fakt) rakouských drah směr Beograd, byli jsme vcelku rádi. Vláček byl fakt luxusní, kupé pro šest lidí, krásně odhlučněné, široká chodbička, na ní sedátka, sedadla v kupé se dala posunout tak, že se z nich udělala velká postel-letiště, prostě fakt med. Holt rakouský dráhou jsou rakouský dráhy… Někdy během tohoto putování začal mít Honza J. psychické potíže, zřejmě kvůli vyčerpání z jeho předchozích akcí :-(.

Po dlouhém čekání v hlavním městě Maďarska jsme samozřejmě dostali žízeň, jenomže naše pivka byla bohužel teplá a chlazení ve vlaku není žádná sranda. Nakonec jsme se však přenesli i přes tyto technické potíže a celkové ztráty byly jenom jeden kousek (já blb ho nechal na záchodě pod větrákem a nějaký žíznivec ho našel…). Cesta ubíhala krásně, žíznivci (Karel, Ondra a já) popíjeli pivka a zbytek pospával.

Dorazili jsme do Bělehradu, našli vlak, kterým jsme měli pokračovat, při krácení si čekání jsme pozorovali místní příslušníky se samopaly a nádražáky, kteří dopravními kužely vytyčovali cestu pro nákladní vozíčky. Když vlak dorazil, obsadili jsme místa ve volných kupé a částečně spali, částečně pokračovali v likvidaci zásob tekutého chleba. Spící sekci tvořili Filip s Honzou J., Tomáš a Pavel, zatímco obětavé žíznivce Karel, Ondra a Honza. Tato žíznivá sekce se usadila v kupé první třídy, které sdíleli s arménským Američanem (původem z Ázerbájdžánu) disponujícím americkým a ruským pasem a s místním Srbem, který neměl rád Albánce a Chorvaty (charakteristický projev tohoto člověka s dvoulitrovým Q-packem piva bylo zvolání "Kroacia, krrr-chrr, Albania – krrr-chrrrr-chhhh" doprovázené charakteristickým pohybem ruky po hrdle, naznačujícím držení nože). Bohužel jsme však byli záhy vyhozeni průvodčím, který správně argumentoval, že máme lístky pouze do druhé třídy, a tak jsme se museli přesunout do kupé k Američanovi, kde se shodou okolností vyskytovali i dva spící Srbové (ona už mezitím nastala noc) a jeden Rakušák. České pivko se celkem hodilo, a tak jsme pilně cvičili znalosti angličtiny a popíjeli a pojídali. Někdy během noci jsme dokonce i šli spát a vyspali jsme se (aspoň tedy vzhledem k podmínkám) celkem slušně, protože 6 (nebo 7?) lidí v kupé vážně komfort není.

Cesta tam potřetí – úterý 23. srpna

Ráno jsme se celkem dlouho načekali na hranicích, protože Bulhaři jsou prostě Bulhaři, ale do Sofie jsme nakonec dorazili víceméně podle plánu. Vystoupili jsme z vlaku, v parku vedle nádraží jsme pod dekou nechali láhve od piva (plus půl flašky rumu plus asi jeden plný karton) s tím, že když to tam při návratu nenajdeme, tak holt budeme mít smůlu. Ukázalo se totiž, že Bulhaři nemají stejné flašky jako naše rodná země, a tak jsme je nemohli vrátit, a úschova na nádraží by se těžce nevyplatila.

Po uschování jsme se vydali na autobusové nádraží a jali se čekati na spoj do Dupnice. Také jsme rozměnili peníze a Honzovu J. situaci jsme po telefonu konzultovali s psychiatrem, známým jednoho z nás, který nám řekl, že máme zkusit pokračovat. Mňo a samozřejmě jsme zašli i do směnárny provést výměnu eur za šušniky (v tomto případě neodkazujeme na rakouského kancléře Kurta Schuschnigga) a drobné fufníky. Zbytek čekání nám uběhl při povídání s bývalým(?) feťákem, který neuměl anglicky, ale zato měl plnou ledvinku krabiček od filmů plných jakéhosi bílého prášku s tekutinou, kteréžto vydával za metadon :-), a při zmínce o blízkosti policie mírně znervózněl.

Konečně přijel autobus a my jsme se mohli hnout z místa a směřovat blíže k horám, konkrétně do Dupnice. Část naší osádky cestu prospala (mno, například aktuální vypravěč), část prokecala s nějakou Bulharkou (na fráze o "krasivých očích" a "chlbavých krakách" ale prý nedošlo), která prej byla hezká, ale vystoupit jsme dokonce zvládli všichni :-).

Po krátké poradě, na které straně silnice budeme na Jirku čekat, během které jsme se stihli vysmát i místnímu dopravnímu policistovi, co radarem měřil rychlost kolem projíždějících aut, jsme nakonec konečně vyrazili směrem k pořádným horám.

Honza K., 20. – 23. srpna